Oznámená obchodní dohoda mezi USA a EU se po počáteční euforii setkává se sílící kritikou, že je výhodná především pro USA, zatímco pro EU nikoliv. Faktem je, že z pohledu nezaujatého diváka je dohoda skutečně značně asymetrická ve prospěch USA.
Evropské zboží bude většinově podléhat 15 % celní sazbě. Na strategické nákupy, pod kterými si lze představit energie či vojenskou techniku, EU vynaloží 750 mld. dolarů. Dalších 600 mld. dolarů bude muset EU investovat do USA. Na evropské automobily v USA bude uvaleno 15 % clo, zatímco na americká auta v EU jen 2,5 % místo dosavadních 10 %. Na řadu amerických produktů bude navíc uplatněno nulové clo a budou mít lepší přístup na evropský trh. Na farmaceutické a léčivé přípravky, které tvoří téměř čtvrtinu evropského vývozu do USA by mělo rovněž platit 15 % clo.
Průměrně uplatňovaná celní sazba mezi USA a EU měla od začátku 21. století tendenci pomalu, ale setrvale, klesat pod 2 % a byla prakticky vyrovnaná, tj. USA uplatňovala v průměru podobnou výši cel jako EU. Nově však bude evropský vývoz zboží do USA zatížen průměrnou celní sazbou výrazně převyšující 10 %. Oproti tomu průměrná celní sazba na dovoz amerického zboží do EU bude nově prakticky nulová.
Obhajovat takto nastavenou obchodní dohodu tím, že původně hrozila ještě výrazně vyšší cla, je alibistické. Obzvláště, když srovnáme aktuální slova Ursuly von der Leyenové o obchodní dohodě jako o tvrdém, obtížném, ale spravedlivém jednání a dalším stavebním kamenu, který potvrzuje transatlantické partnerství. A potom se podíváme, jak mluvila Leyenová na začátku dubna – jsme připraveni uzavřít výhodnou dohodu, ale zároveň jsme připraveni reagovat protiopatřeními. Skutek utek a realita je o poznání jiná, než dubnová prohlášení vrcholných evropských politiků.
S chladnější hlavou, aniž bych chtěl vrcholné evropské politiky obhajovat, je však opravdu nutné konstatovat, že EU vyjednala asi opravdu maximum možného. Problém je, že asymetrická není jen výsledná obchodní dohoda, ale i zahraniční obchod se zbožím mezi USA a EU. EU totiž do USA vyváží hodně a evropské firmy mají co ztratit, zatímco USA do EU vyvážejí zboží relativně málo a export amerických firem se koncentruje hlavně na služby. Evropské exportní firmy zjevně tlačily na dohodu, když nechtěly riskovat ještě vyšší cla. Navíc zde máme závazek evropských zemí výrazně posilovat výdaje na obranu až na 5 % HDP a evropská bezpečnost v rámci obchodních vyjednávání hrála velmi pravděpodobně také důležitou roli. EU byla prostě od začátku v nevýhodném postavení.
A kde jsou tedy alespoň nějaké ukázky toho, že dohoda není pro EU až tak tragická. Navyšování nákupů energetických surovin z USA, především LNG, již nějakou dobu probíhá a vlastně se i plánovalo. Pokud jde o AI čipy, tak vzhledem k postupné digitální transformaci EU by k jejich výraznějšímu dovozu z USA došlo velmi pravděpodobně tak jako tak. EU není soběstačná ve výrobě nejmodernějších AI čipů a zaostává v tomto směru za USA a Taiwanem. EU se sice na soběstačnost připravuje skrze tzv. Chips Act, což ale bude nějakou dobu trvat. A do třetice, to, že jsou evropské země závislé na americké obranné výrobě, rovněž není žádnou novinkou. Navyšování výdajů na obranu v rámci NATO je do určité míry synonymem pro nákup americké vojenské techniky. V neposlední řadě odhady ukazují, že cla ukousnou v průměru 0,5 % HDP EU. A podle Ministerstva financí (MFČR) poroste letos česká ekonomika kvůli clům pomaleji o 0,2procentního bodu a v roce 2026 o necelých 0,4procentního bodu. To sice není příjemné, ale není to ani taková tragédie.
